13.07.2008
Pred 7.mi tydny jsem stala na startu pri Ironman Brasil, a jak ten cas leti, 13.7. se konala dalsi akce, Ironman Challenge Roth. Ti, kteri se triatlonem zabyvaji, jiste vedi, a ti co nevedi, budou hned vedet:-), ze tento Ironman patri k nejvetsim na svete. Tento rok tomu nabylo jinak. Na startovni listine se objevilo kolem 3500 startujicich(se stafetami). Nejen v muzske, ale i v zenske kategorii se seslo, po Hawaii-World Championship, nejkvalitnejsi startovni pole.
Mym cilem v Rothu bylo, odjet dobry zavod, trosku si vychutnat atmosferu a ve zdravem stavu finisovat. Velke cile jsem nemela, jelikoz na to, abych si to mohla rozdat se spickou mi chybi hodiny na treninky:-) a navic jsem nebyla 100% zregenerovana po Ironman Brasil. Bohuzel nejsem Petr Vabrousek (cesky top triatlet, ktery behem roku absolvuje mnoho Ironmanu a nejspis se nikdy neunavy:-) )
V sobotu odpoledne jsme museli odevzdat kola a helmu do depa. Zacalo prset a radost z nedelniho startu byla cim dal tim mensi. Ale protoze nadeje umira posledni:-), zila jsem v nadeji, ze se prece jen v sobotu vyprsi a my budeme mit v nedeli krasne slunecne pocasi.
Nedele rano.
Prsi a je zima. Nejradeji bych züstala v posteli a spala dal. Ale jak tomu uz byva, - vstala jsem, neco maleho vtlacila do jiz plneho zaduku, teple se oblekla a vyrazila do depa, kde jsem musela odevzdat zbytek veci potrebnych pro zavod. Nalada a motivace byla nekde ve sklepe.
6:20 padl startovni vystrel pro prvni startovni vlnu (50 top muzi, vsechny damy, nejstarsi vekova kategorie muzu). Neoprenove obleky - tenkokrat to nebylo zadne tema- voda mela teplotu kolem 21 stupnu a byla teplejsi nez vzduch:-). Plavani se mi timto i libilo, obeslo se i bez vetsich souboju (zeny jsou prece jen nezneho puvodu;-), coz neni vetsinou tento pripad. I pres krece v lytku, ktere mne pri plavani chytly, jsem se snazila plavat me tempo. Po 57 minutach vylezam z vody a jsem spokojena. Timto bylo plavani u konce a i konec srandy. V depu jsem potrebovala trosku dele. Znamenalo to - teple se obleci - takze tepla bunda, neoprenove ponozky,...Ale jestli to neco prineslo, kdyz clovek nema chut v desti a zime jezdit na kole??
A tak jsem se vypravila na tech 180 dlouhych km, rozdelenych do dvou okruhu po 90 km. Byla jsem prekvapena, kolik lidi prislo v tomto spatnem pocasi, aby povzbudili"tak trosku prastene" atlety, kteri v tomto pocasi zavodi. Neskutecne! Ale kdybych v tento den mohla volit, byla bych take radeji divak, nez zavodnik. Krece se opet vratily a ja si neustale kladla otazku. Proc? Proc krece, vzdyt toto nebylo nikdy tema. K tomu vsemu mne zacala bolet kolena a ja nemohla v kopeckach poradne slapnout do pedalu.;-(
Po 80 km jsem chtela slezt z kola, ale prisla zprava, ze tatka, sestricka a jeji pritel jsou na ceste do Rothu.Takze pripad byl jasny- jelo se dal. Ale daleko jsem se nedostala. Nekde u km 95, zde bylo osobni obcerstveni, slezam z kola a jsem presvedcena o tom, ze koncim.
A skoncila?
Byla jsem opet jednou premluvena, abych jela dal a prece jenom to jeste zkusila. Tak jsem nasedla na kolo, k tomu vsemu za neskutecneho potlesku divaku, az mi naskocila jeste vetsi husi kuze nez jsem mela a jelo se dal. Ale jiz s cilem- finisovat! Dest neustaval, bolesti take ne. Po 5:40 horor jizdy jsem se objevila v druhem depu. Tak jsem nejak slezla promrzla z kola, vzala si tasku s vecmi na beh a sla se prevleci. Veci z kola se daly zdimat a to i se mnou. Nebylo jedinneho sucheho mista. V mych super neoprenovych ponozkach jsem mela hotovy rybnik. Pomocnici, kteri nam pomahali s prevlekanim se pokusili o humorny kousek ve smyslu. Slecno, jak je mozne, ze jste tak mokra? Vy jste se ale pekne zpotila! Tak jsem musela take zareagovat a jim sdelit - no, to vite, za takoveho kraaaaaaaaaaaasneho pocasi to neni tezke, hlavne kdyz ma clovek teplou bundu na sobe(venku vsak stale prselo). Docista jsem zapomela, ze cas bezi a ja bych se mela vypravit na maraton, ale ve stanu bylo tak prijemne teplo a veseli lide, ze se mi tam zalibilo. Stravila jsem zde zhruba 5 minut(spicka 1:30)
tátka sestra s přítelem
Pomalu jsem se tedy vypravila na maraton a slibila si, ze prestanu konecne myslet na vzdani zavodu. No, a ono tomu bylo zase jinak. Prvnich 7 km bylo peknych a ja spokojena, protoze to vypadalo, ze se nohy trochu prohraly. Ale byl to opet nejaky omyl, ci divny pocit. Bolesti se vratily a hlava zacala opet blbnout. Najednou prestalo prset. BRAVO! Takove mile prekvapeni. U 14 km dalsi vetsi krize. Po delsi diskusi o tom, zda bezet dal, jsem opet vstala a bezela dal. U 22km dalsi krize, sama krize.....:-(Pak se vratil dest. Nekde u 28-30 km(2.ha otacka), zde byli pomocnici. Sla jsem k nim a sdelila jim, ze koncim, a byla bych jim moc vdecna, kdyby me mohli dopravit do cile, proze jiz nemam silu na to, abych zavod dokoncila.
A to byla druha story. Dostala jsem rychlou odpoved. Slecno! My vas NIKAM neodvezeme. Udelate si prestavku, neco malo pojite a dobehnete to cile. Jste na tom dobre a do cile vam uz moc nechybi. V tento moment me tak rozcilili, ale co mi zbyvalo? Ta jsem si vydechla, jist jsem nemohla, protoze to zaludek nebral a vypravila se tedy dal.
Nejak jsem se prece jen do toho cile dostala. Byl to MENTALNI ZAVOD! Casem 10:07,45 jsem probehla cilovou pasku. Neni to nejaky super cas, ale jsou v zivote i zavody, ktere by clovek nejradeji odhakoval a zapomel. Odhakovat? To jsem myslim pomalu udelala. Ale zapomenout? To se mi snad nikdy nepovede a to ani nechci. Takova atmosfera, takova podpora, takove spatne pocasi a takove dobre "vysplechy",.....to se neda zapomenout.
A jedno velike DEKUJI!,na pomocniky u 2.he otacky. Kdyby mne dopravili do cile, urcite bych se dostala pod 10 hodin, ale nikdy bych nepatrila k tem, co dokazali finisovat . A cilovou rovinku bych si take nemohla vychutnat a zive zazit. Navic by byla spousta lidi zklamana, ze jsem vzdala(ja nejspis take). A maratonovy cas? To bylo prekvapeni, 3:21 - dodnes nevim, jak jsem se k tomuto casu dostala. Pripadala jsem si pri behu, jak snek a k tomu vsemu s tolika prestavkami.
V pondeli rano se konalo vyhlasovani vysledku. Ja skoncila v Rothu na celkovem 20.miste. Ale jako malou odmenu jsem mohla take na podium, jelikoz jsem v me vekove kategorii obsadila 2.misto. A musim rici,byl to krasny pocit tam stat a sklizet potlesk z publika. A tak jsem si mohla tento maly uspech(hlavne mentalni), take trosku vychutnat.
A vsem, kteri finisovali- velke BRAVO! Bylo to opravdu tvrde.
Take DEKUJI mym osobnim pomocnikum, pratelum, kamaradum, rodine a dobrovolnym pomocnikum. Bez Vas bych nikdy zavod nedokoncila.